Akordy na kytaru - teorie

Základními akordy na kytaru jsou durový a mollový kvintakord (také durový a mollový akord). Od nich se odvíjí naprostá většina akordů v hudbě. Oba kvintakordy mají pouze tři tóny a jsou tak nejjednoduššími akordy vůbec. Jak takový akord vznikne a na základě čeho je postaven si vysvětlíme na durové stupnici. Asi všichni znáte tónovou řadu C, D, E, F, G, A, H, C. To je durová stupnice C. Na každém jejím stupni vzniká nějaký akord, a to tím způsobem, že se vždy přeskočí jeden tón. Na prvním stupni (tón C) takto vznikají tóny C, E a G (přeskočili jsme D a F); na druhém stupni zase D, F a A. Takto by se dalo pokračovat dál, nám ale budou zatím stačit nalezené tóny. Tóny C, E, a G totiž tvoří C durový kvintakord, tóny D, F a A pak D mollový kvintakord.

Intervalové složení kvintakordů

Když zkusíte zahrát tyto tóny na jedné struně kytary, například na struně H, uvidíte, jak jsou od sebe tóny daleko. Mezi tónem C a E jsou tři prázdná políčka (půltóny) a vzdálenosti, kterou tóny mezi sebou mají, se říká interval velká tercie (v.3). Mezi tóny E a G pak vidíte prázdných půltónů o jeden méně - ano, tušíte správně, tady je malá tercie (m.3). Když to samé zkusíte s tóny D, F a A, zjistíte, že je to přesně naopak. Mezi D a F je tercie malá a mezi F a A zase velká.
V tomto postupu spočívá základní tvorba akordů: skládání tercií na sebe. Tercie jsou dvojího typu, velké (durové) a malé (mollové), jejich kombinacemi vzniknou čtyři druhy kvintakordů, které mají různý charakter:
  • durový (v.3 a m.3), značí se jenom písmenem základního tónu, např. C
  • mollový (m.3 a v.3), značí se příponou mi, např. Dmi
  • zvětšený (v.3 a v.3), značí se příponou aug, např. Caug
  • zmenšený (m.3 a m.3), značí se příponou mi5b, např. Hmi5b
Značení je vždy složené ze dvou údajů: od jakého tónu akord hrajeme (takzvaný základní tón) a jaký má akord charakter (označuje to přípona za základním tónem).
Kromě tercií existují na kytaře i další intervaly (kvarty, kvinty, septimy atd.), pro nás je teď důležité, že krajní interval kvintakordu (v případě C dur jsou to tóny C a G) je kvinta, odtud mají kvintakordy svoje jméno.

A co přidat další tercii

Když vezmeme stupnici C dur uvedenou na začátku a durový kvintakord od C, končí se tónem G; přeskočíme-li ještě jeden tón, dostaneme tón H. Mezi oběma tóny je opět velká tercie. Akord, který takto vznikne, je sice stále durový, ale už to není kvintakord, jeho krajní tóny nesvírají interval kvintu. Mezi tóny C a H je totiž interval velká septima (v.7) a akord se jmenuje septakord, konkrétně Cmaj7. Septakordy tedy vznikají kombinacemi tří tercií, mezi ty známé patří například:
  • dominantní septakord (v.3, m.3, m.3), jsou to například akordy G7, D7 nebo A7
  • mollový septakord (m.3, v.3, m3), jsou to třeba Gmi7, Dmi7 nebo Ami7
  • tvrdě velký septakord (v.3, m.3, m.3), například Cmaj7, Gmaj7, Hmaj7
Postupným přidáváním tercií vznikají další akordy (devítky, jedenáctky atd.). Většina akordů má svoje označení, které popisuje právě intervalové složení, a tím i charakter akordu, který je vlastně tím nejpodstatnějším.