Základními akordy na kytaru jsou durový a mollový kvintakord (také durový a mollový akord). Od nich se odvíjí naprostá většina akordů v hudbě. Oba kvintakordy mají pouze tři tóny a jsou tak nejjednoduššími akordy vůbec. Jak takový akord vznikne a na základě čeho je postaven, si vysvětlíme na durové stupnici. Asi všichni znáte tónovou řadu C, D, E, F, G, A, H, C. To je durová stupnice C. Na každém jejím stupni vzniká nějaký akord, a to tím způsobem, že se vždy přeskočí jeden tón. Na prvním stupni (tón C) takto vznikají tóny C, E a G (přeskočili jsme D a F); na druhém stupni zase D, F a A. Takto by se dalo pokračovat dál, nám ale budou zatím stačit nalezené tóny. Tóny C, E, a G totiž tvoří C durový kvintakord, tóny D, F a A pak D mollový kvintakord.
Když zkusíte zahrát tyto tóny na jedné struně kytary, například na struně H, uvidíte, jak jsou od sebe tóny daleko. Mezi tónem C a E jsou tři prázdná políčka (půltóny) a vzdálenosti, kterou tóny mezi sebou mají, se říká interval velká tercie (v.3). Mezi tóny E a G pak vidíte prázdných půltónů o jeden méně - ano, tušíte správně, tady je malá tercie (m.3). Když to samé zkusíte s tóny D, F a A, zjistíte, že je to přesně naopak. Mezi D a F je tercie malá a mezi F a A zase velká.
V tomto postupu spočívá základní tvorba akordů: skládání tercií na sebe. Tercie jsou dvojího typu, velké (durové) a malé (mollové), jejich kombinacemi vzniknou čtyři druhy kvintakordů, které mají různý charakter:
Značení je vždy složené ze dvou údajů: od jakého tónu akord hrajeme (takzvaný základní tón) a jaký má akord charakter (označuje to přípona za základním tónem).
Kromě tercií existují na kytaře i další intervaly (kvarty, kvinty, septimy atd.), pro nás je teď důležité, že krajní interval kvintakordu (v případě C dur jsou to tóny C a G) je kvinta, odtud mají kvintakordy svoje jméno.
Když vezmeme stupnici C dur uvedenou na začátku a durový kvintakord od C, končí se tónem G; přeskočíme-li ještě jeden tón, dostaneme tón H. Mezi oběma tóny je opět velká tercie. Akord, který takto vznikne, je sice stále durový, ale už to není kvintakord, jeho krajní tóny nesvírají interval kvintu. Mezi tóny C a H je totiž interval velká septima (v.7) a akord se jmenuje septakord, konkrétně Cmaj7. Septakordy tedy vznikají kombinacemi tří tercií, mezi ty známé patří například:
Postupným přidáváním tercií vznikají další akordy (devítky, jedenáctky atd.). Většina akordů má svoje označení, které popisuje právě intervalové složení, a tím i charakter akordu, který je vlastně tím nejpodstatnějším.
Tady je ještě potřeba říct, že dříve zmíněná durová stupnice není jediná a také zdaleka neobsahuje všechny akordy. Pro další studium akordů se nevyhnete například harmonickým stupnicím.
Akordy se nemusí nutně skládat jenom po terciích, i když to je ten nejběžnější způsob. Na kytaře jsou dobře známé akordy typu power chords, které se skládají jenom z intervalu č.5, tedy žádnou tercii neobsahují. Obdobně existují treba kvartové akordy. Často se setkáváme také s nahrazováním (suspend) tercie sekundou nebo kvartou, jde o akordy typu sus2 a sus4.
Představme si akord C dur (tóny C, E, G). Když vezmeme tóny tohoto akordu a promícháme je, vznikne takzvaný obrat akordu C (např. E, G, C). V hudební teorii jsou jednotlivé obraty akordů pojmenovány, v praxi se to až tak moc neřeší a spíš se hledají obraty, které dobře zní. Schválně se podívejte na základní hmaty durových akordů, málokdy jsou tóny v pořadí poskládaných tercií. Často - zejména pokud hraje kytara samostatně (bez kapely), je dobré základní tón použít zároveň jako nejnižší tón akordu (basový tón).
Někdy se můžete setkat s takzvanými lomenými akordy, ty se zapisují stylem akord, lomítko a tón. Například G/H je označení durového akordu G, kde je ale potřeba hrát basový tón H, tedy tercii akordu G. Jde tedy o označení konkrétního obratu pro akord G. Lomené akordy mají také často v base tón, který do akordu nepatří, ale prostě zní dobře, třeba G/A.
